Život u moře není dovolená.

Když jsem se přestěhovala do Torreguadiara, první měsíce jsem měla pocit, že jsem na dovolené.

A vlastně se tomu ani nedivím.

Bylo tam slunce, moře, teplo a úplně jiná atmosféra než v Česku.

Jenže postupně mi začalo docházet, že tohle není dovolená.

Tohle je můj život.

Ze začátku jsem si připadala jako na dovolené

Když člověk přijede někam na dovolenou, nemusí řešit skoro nic.

Má před sebou několik dní nebo týdnů.

Ráno vstane, jde k moři, dá si kávu, někam se projde, večer si sedne na večeři a druhý den začíná znovu.

Když se ale do takového místa přestěhujete, časem začnou přicházet úplně obyčejné věci.

Práce.

Nákupy.

Zařizování.

Běžné povinnosti.

A najednou zjistíte, že už nejste turista.

Že tady opravdu žijete.

Dokonce mi docela dlouho trvalo, než jsem si změnila české telefonní číslo na španělské.

Dnes mi to přijde skoro úsměvné.

České číslo jsem měla dlouho a nějak jsem neměla potřebu ho hned měnit.

Když se na to podívám zpětně, možná to trochu vystihuje moje první období ve Španělsku.

Byla jsem tam, ale ještě jsem si úplně nezvykla na to, že tam opravdu žiju.

Španělsko pro mě nebylo první zahraničí

Je důležité říct, že Španělsko nebylo moje první zkušenost se životem v zahraničí.

Předtím jsem pět let žila v Belgii.

Takže jsem věděla, jaké to je přestěhovat se do jiné země, začít tam nový život a zvykat si na jiné prostředí.

Belgie mě už předtím naučila, že když člověk žije v jiné zemi, nemůže očekávat, že všechno bude fungovat stejně jako doma.

Ve Španělsku jsem ale začínala znovu trochu jinak.

Tentokrát jsem žila u moře.

A to mělo svoje kouzlo.

Moře se časem stane součástí běžného života

První měsíce jsem si moře samozřejmě užívala.

Vždyť právě to bylo něco, co bylo úplně jiné než můj život předtím.

Jenže když někde žijete delší dobu, i něco tak výjimečného se postupně stane součástí každodenního života.

Nejdřív máte potřebu moře pořád pozorovat.

Fotit.

Chodit k němu.

Užívat si ho.

A potom jednoho dne jdete kolem a vlastně vám nepřijde zvláštní, že ho máte tak blízko.

Jdete něco zařídit a cestou vidíte moře.

Jedete autem a vidíte moře.

Sednete si na kávu a moře je někde kousek od vás.

A přesto občas přijde chvíle, kdy se zastavíte a řeknete si:

Vlastně mám pořád velké štěstí, že můžu žít právě tady.

Musela jsem se naučit žít trochu jinak

Přestěhovat se do jiné země neznamená jen sbalit věci a najít si nové bydlení.

Člověk se musí naučit fungovat trochu jinak.

Začnete si všímat věcí, které by vám doma vůbec nepřišly důležité.

Jak lidé tráví svůj čas.

Jak fungují obchody.

Jak se lidé domlouvají.

Jak rychle nebo pomalu některé věci probíhají.

A také zjistíte, že ne všechno bude tak, jak jste byli zvyklí.

Některé věci přijmete hned.

Na jiné si zvykáte dlouho.

A někdy si říkáte, že v Česku by to bylo jednodušší.

Jindy zase zjistíte, že vám španělský způsob života vyhovuje mnohem víc.

Časem ale člověk přestane všechno porovnávat.

Protože zjistí, že každá země má svoje.

A potom je tu jazyk

Jedna z věcí, kterou jsem si ve Španělsku hodně uvědomila, byl jazyk.

Člověk si může myslet, že když žije v turistické oblasti, vystačí si s angličtinou.

Jenže v běžném životě to tak jednoduché není.

Ne každý Španěl mluví anglicky.

A když tam opravdu žijete, potřebujete se umět domluvit.

Na dovolené vám možná stačí pár slov.

Když ale potřebujete něco zařídit, něco vysvětlit nebo něčemu porozumět, najednou zjistíte, že je španělština opravdu důležitá.

Někdy jsem rozuměla.

Někdy ne.

Někdy jsem něco řekla špatně.

Ale člověk se postupně přestane bát, že udělá chybu.

Protože nakonec nejde o to mluvit dokonale.

Jde o to domluvit se.

Když už místo není cizí

Myslím, že největší změna přijde úplně nenápadně.

Neexistuje jeden konkrétní den, kdy si řeknete:

Tak a teď už tady opravdu žiju.

Spíš se to děje postupně.

Začnete znát okolí.

Víte, kam jdete.

Začnete mít svoje oblíbená místa.

Poznáte některé lidi.

Víte, kde si něco zařídit.

A věci, které vám na začátku připadaly úplně nové, začnete dělat automaticky.

A pak vám jednoho dne dojde, že už se necítíte jako někdo, kdo je tady jen na návštěvě.

Je to váš život.

Život u moře má i úplně obyčejné dny

Tohle je podle mě něco, co si člověk z dovolené vůbec neuvědomí.

Když jedete na dovolenou, většinou si vybíráte ty hezké chvíle.

Fotíte západ slunce.

Jdete na pláž.

Sedíte u moře.

Dáte si něco dobrého.

Ale když tam žijete, máte i úplně obyčejné dny.

Někdy se vám nechce nikam jít.

Někdy řešíte něco, co vás nebaví.

Někdy máte starosti.

Někdy je horko až moc.

A někdy prostě jen sedíte doma.

Moře vás před normálním životem nezachrání.

Jen je někde blízko.

A možná právě to je na tom hezké.

Protože i obyčejný den může mít trochu jinou kulisu.

Co mi život ve Španělsku dal

Myslím, že hlavně zkušenost.

Znovu jsem si ověřila, že člověk se dokáže přizpůsobit mnohem víc, než si někdy myslí.

Naučila jsem se fungovat v novém prostředí.

Přijmout, že některé věci budou jiné.

A také neřešit pořád, jak by něco fungovalo doma.

Protože pokud se rozhodnete žít v jiné zemi, nemůžete očekávat, že si tam vytvoříte úplně stejné podmínky jako v Česku.

Musíte si vytvořit svůj vlastní způsob života.

A postupně si v něm najít svoje místo.

Život u moře není dovolená

Dnes už se na to dívám jinak než na začátku.

Život u moře není dovolená.

Máte normální život.

Normální povinnosti.

Normální starosti.

Jen místo toho, abyste po práci vyšli ven do ulic, které znáte celý život, můžete někdy vyjít ven a být během chvíle u moře.

A právě to je možná ten největší rozdíl.

Neznamená to, že každý den je krásný.

Neznamená to, že se vám všechno daří.

A už vůbec to neznamená, že když žijete u moře, máte automaticky bezstarostný život.

Ale někdy jdete ven.

Je teplo.

Cítíte vzduch od moře.

Sednete si na kávu.

A na chvíli si uvědomíte, že i obyčejný den může vypadat trochu jinak.

A možná právě o tom pro mě život ve Španělsku byl.

Ne o nekonečné dovolené.

Ale o tom, že jsem si na nějakém úplně jiném místě vytvořila svůj běžný život.

A že i když se z moře časem stala samozřejmost, nikdy jsem úplně nezapomněla, jak zvláštní bylo poprvé si uvědomit:

Já tady opravdu žiju.