Torreguadiaro
Několik let jsem žila v Torreguadiaru. Je to malé přímořské místo v jižním Španělsku, v provincii Cádiz, které patří pod San Roque. Podle oficiálních údajů tam v roce 2025 žilo 1 166 obyvatel. To znamená, že je to opravdu malé místo, kde se život odehrává úplně jinak než ve velkém městě.
Torreguadiaro leží nedaleko Gibraltaru. Do Málagy je to přibližně 107 kilometrů po silnici a autem cesta trvá kolem hodiny a dvaceti minut.
Samotné Torreguadiaro ale malé opravdu je. Nebylo tam zase tolik možností, kam jít nebo co dělat. Člověk tam neměl na každém rohu nějaké obchody, kavárny nebo místa, kam by mohl jen tak vyrazit. Bylo to prostě malé místo u moře.
V létě se ale Torreguadiaro hodně změnilo. Přijíždělo mnoho turistů, pláž byla plná a celé místo bylo mnohem rušnější. Všude bylo více lidí a bylo znát, že začala turistická sezona.
Já jsem chodila venčit psa většinou na pláž. V létě to ale nešlo, protože na pláž měli psi zákaz vstupu. Navíc byl písek rozpálený, takže ani pro psa to nebylo vhodné. V zimě to bylo jiné. Turisté většinou odjeli, lidí bylo málo a na pláži jsem potkávala hlavně místní.
Právě ten rozdíl mezi létem a zimou byl v Torreguadiaru hodně výrazný. V létě bylo místo plné lidí, v zimě se zase všechno uklidnilo a člověk měl pocit, že je tam skoro sám. Zůstávali hlavně lidé, kteří tam skutečně žili.
Postupně jsem poznávala místní lidi a povídala si s nimi. Zároveň jsem si tak procvičovala španělštinu. Nebylo to jen o tom učit se slovíčka nebo gramatiku. Prostě jsem mluvila s lidmi kolem sebe a postupně jsem se v jazyce zlepšovala. A samozřejmě jsem někdy udělala chybu. Ale právě tím jsem se naučila, že není potřeba mít strach promluvit jen proto, že člověk neumí všechno dokonale.
Na životě v Torreguadiaru jsem měla ráda hlavně moře a to, že jsem mohla chodit na procházky a venčit psa. Nebyl to žádný rušný život a právě to bylo jiné než to, na co jsem byla zvyklá.
Španělsko mě během těch let naučilo nespěchat.
Neznamená to, že všechno bylo vždycky jednoduché nebo že jsem tam měla každý den nějaký krásný zážitek. To určitě ne. Torreguadiaro bylo malé a mělo svoje limity. Ale postupně jsem si zvykla na jiné tempo života. Na to, že nemusím pořád někam spěchat, všechno stihnout a pořád něco řešit.
Když se dnes na ty roky dívám zpátky, Torreguadiaro si pamatuji hlavně jako místo, kde jsem několik let skutečně žila, ne jen jako někdo, kdo přijel na dovolenou. Poznala jsem tam místní lidi, mluvila s nimi španělsky, chodila venčit psa a trávila čas u moře.
A právě tam jsem si uvědomila, že život nemusí být pořád jen o tom někam spěchat.
Španělsko mě naučilo nespěchat.
Samozřejmě ale život ve Španělsku nebyl vždycky jen hezký a jednoduchý. Měl i svoje druhé stránky a o těch napíšu zase někdy příště.
