Když jsem se přestěhovala do Španělska, věděla jsem, proč tam jedu. Chtěla jsem moře, slunce a změnu.
Takže moře mě opravdu nepřekvapilo. Kvůli tomu jsem tam byla.
Co mě ale začalo překvapovat, byly úplně obyčejné věci. Věci, kterých si na dovolené možná ani nevšimnete, ale když tam žijete, najednou je řešíte skoro každý den. A některé mi chvíli trvalo pochopit.
1. Čas oběda a večeře
Jedna z prvních věcí, která mi připadala jiná, byl čas oběda a večeře.
Já jsem byla zvyklá na oběd kolem dvanácté nebo jedné a večeři třeba v šest nebo v sedm. Ve Španělsku je oběd později. Kolem druhé hodiny je úplně běžné jít na oběd a večeře začíná ještě později, většinou kolem osmé nebo deváté.
Hlavně ta večeře pro mě byla ze začátku zvláštní. V šest večer jsem měla pocit, že už je skoro noc, a tam se teprve pomalu začínalo řešit, co bude k večeři.
Po nějaké době mi to už nepřišlo vůbec divné.
2. Tranquilo
Slovo tranquilo jsem tam slyšela snad pořád.
Klid. Nespěchej. Nestresuj.
Jenže já jsem byla zvyklá, že když něco potřebuji, tak to chci vyřešit. Nejlépe hned.
Takže když mi někdo řekl „tranquilo“, někdy jsem si v duchu říkala: Jak mám být tranquilo, když to potřebuji vyřešit?
Časem jsem pochopila, že některé věci prostě neurychlíte. A někdy vám opravdu nezbývá nic jiného než počkat.
3. Když čekáte na opraváře
Zavoláte někomu, domluvíte se, že přijde něco opravit, a řekne vám třeba, že přijde dopoledne. Tak s tím počítáte.
Dopoledne uteče a nikdo nepřijde. Pak třeba přijde odpoledne. Nebo zavolá, že přijde jiný den.
A vy vlastně nevíte, na čem jste.
Já jsem byla zvyklá, že když se s někým domluvím na určitém dni a čase, tak s tím můžu počítat. Tady jsem zjistila, že plánovat některé věci úplně přesně prostě nejde.
4. Auta se prostě zastaví
Jedu autem a najednou někdo zastaví. A já čekám, co se stalo.
A ono nic.
Prostě potkal známého. Tak zastaví a začnou si povídat. Auta za ním čekají.
Já jsem si říkala, že kdybych tohle udělala v Česku, asi by za chvíli někdo začal troubit.
Ve Španělsku to prostě bylo normální. Nikdo nikam nespěchal.
5. Úsměv
Lidé se na vás usmívají. Pozdraví vás, usmějí se a působí mile.
Jenže moje zkušenost byla, že někdy to fungovalo jen do chvíle, než jste něco potřebovali.
Jakmile bylo potřeba něco vyřešit, najednou bylo všechno trochu jinak. Úsměv zmizel.
Samozřejmě ne všichni byli takoví. Ale několikrát jsem se s tím setkala a právě proto jsem si toho začala všímat.
A říkala jsem si: Tak kde je ten úsměv?
6. Zásilky
A potom zásilky. To byla někdy kapitola sama pro sebe.
Čekáte balík a podle sledování má přijít třeba dnes. Tak čekáte. Blíží se čas doručení. A nic.
Pak se podíváte znovu a najednou je čas doručení posunutý. Nebo se zásilka tváří, že už měla být doručená, ale nikdo nepřijel.
A vy jen koukáte na telefon a říkáte si: Tak kde ten balík je?
Člověk si podle doručení nějak zařídí den a pak vlastně neví, jestli má ještě čekat, nebo už ne.
Po čase jsem zjistila, že ani tady nemá cenu všechno tolik plánovat.
7. Lidé jsou pořád venku
Tohle se mi na Španělsku líbilo.
Lidé jsou hodně venku. Sedí spolu, povídají si, potkávají se. Děti jsou venku, dospělí taky. A nemusí mít žádný zvláštní důvod.
Prostě jsou venku.
Já jsem také často chodila se psem. A protože jsem bydlela u moře, bylo kam jít.
Po nějaké době mi přišlo úplně normální být venku skoro každý den. A vlastně mi tenhle způsob života začal vyhovovat.
8. Siesta a otevírací doba
Další věc byla siesta.
Někdy jsem něco potřebovala vyřídit odpoledne, přišla jsem k obchodu a bylo zavřeno. Prostě pauza.
U nás jsem byla zvyklá, že když má obchod otevřeno, tak tam během odpoledne prostě přijdu. Ve Španělsku se ale den řídí trochu jinak.
Některé obchody mají odpolední pauzu, hlavně v létě, ale zase mají otevřeno déle večer. V některých turistických místech není výjimkou, že jsou obchody otevřené i po desáté večer.
Takže to vlastně není jen o tom, že je něco odpoledne zavřené. Spíš se celý den posune trochu jinam.
9. Zima a vlhko
A pak přišla zima.
Člověk si řekne Španělsko a představí si teplo, slunce a moře. Jenže když tam žijete, zima vás může překvapit úplně jinak. Hlavně když je venku vlhko.
Najednou vám není zima jen venku. Je vám zima i doma.
Když svítilo slunce, bylo všechno hned příjemnější. Ale jakmile se zatáhlo nebo přišel déšť, bylo to úplně jiné.
A domy na to často nejsou připravené tak, jak jsme zvyklí u nás.
Takže jsme topili, jak to šlo, ale stejně jsem měla pocit, že ta zima je všude.
Začala jsem používat elektrickou deku a najednou jsem zjistila, že něco, co bych doma v Česku vůbec nepotřebovala, je ve Španělsku docela dobrý vynález.
A vlhko tomu ještě přidalo.
Myslela jsem si, že se stěhuju do tepla. A místo toho jsem se někdy doma klepala zimou.
10. Úřady
A potom úřady. Tak to byla zase jiná kapitola.
Na některé věci si musíte nejdřív udělat schůzku. A někdy máte pocit, že potřebujete schůzku jen proto, abyste zjistili, kam vlastně máte jít.
Takže nejdřív hledáte, kde se objednat. Pak čekáte na termín. Přijdete na schůzku a tam zjistíte, že ještě potřebujete něco dalšího.
A na to?
Zase schůzku.
Takže schůzka na schůzku.
Pamatuju si třeba, jak jsem řešila zdravotní kartičku. Objednala jsem se, přišla, všechno vyřídila a čekala, že mi kartička přijde poštou.
Nepřišla.
Takže zase zjišťovat, co se stalo. Kam zavolat. Kam jít. Co vlastně chybí.
A člověk si říká, vždyť jsem tam přece byla a všechno jsem vyřídila.
Jenže tím to někdy nekončilo.
A potom ještě španělština.
Na některých úřadech se anglicky prostě nedomluvíte. A když ještě nemluvíte španělsky úplně dobře, tak je i obyčejná věc najednou docela dobrodružství.
Někdy jsem odcházela a říkala si: Tak snad jsem pochopila, co po mně vlastně chtěli.
Já jsem byla zvyklá, že když něco potřebuji vyřídit, tak si zjistím, kam jít, objednám se a je hotovo.
Ve Španělsku to někdy vypadalo trochu jinak.
Schůzka. Další schůzka. A pak ještě jedna.
O úřadech bych ale mohla napsat celý samostatný článek.
Takže o tom zase někdy příště.
