Někdy člověk dlouho přemýšlí, jestli má něco ve svém životě změnit.
Já jsem to tak měla taky.
Několik let jsem pracovala v korporátní firmě. Měla jsem pravidelný příjem, jistotu a věděla jsem, co mě čeká. Zvenku všechno vypadalo dobře.
Jenže někde uvnitř už jsem věděla, že takhle nechci pokračovat dalších deset let.
A přesně tady to začíná.
Člověk totiž většinou ví, co nechce. Jenže mezi tím vědět a opravdu něco udělat je docela velká mezera.
Protože když máte práci, která vám dává finanční jistotu, není jednoduché říct: „Tak já skončím.“
A hned se ozve hlava.
Co když to nebude fungovat?
Co když si nenajdu jinou práci?
Co když udělám chybu?
Co když budu jednou litovat, že jsem odešla?
A tak zůstáváte.
Ne proto, že jste spokojení. Ale protože to známé je přece jen bezpečnější než to, co neznáte.
Jenže jak dlouho chcete zůstat někde jen proto, že se bojíte odejít?

Už jednou jsem začínala od začátku

A přitom jsem už jednu velkou změnu v životě udělala.
Přestěhovala jsem se do Belgie.
Bylo mi tehdy jasné, že opouštím něco, co znám. Ale vůbec jsem netušila, co mě čeká.
Nová země, nový život a nový jazyk.
V Belgii jsem se ve škole naučila nizozemsky. Vůbec jsem tehdy netušila, k čemu mi jednou bude.
A pak se ukázalo, že právě ten jazyk využiju v práci a používám ho dodnes.
Když se na to dnes podívám zpátky, přijde mi na tom něco hezkého.
My totiž často chceme vědět dopředu, proč něco děláme.
Chceme mít plán.
Chceme vědět, kam nás naše rozhodnutí dovede.
Jenže život takhle nefunguje.
Někdy uděláte krok a jeho význam pochopíte až o několik let později.
O Belgii bych chtěla napsat samostatný článek. Je to velká část mého života a nechci ji odbýt několika větami.

Pak přišel covid

Můj syn nastoupil do první třídy a krátce nato přišel covid.
Najednou byl prvňák doma a já pracovala z domova.
Práce, dítě, domácnost a všechno dohromady.
A protože se najednou celý život zpomalil, dostala jsem něco, na co jsem předtím moc času neměla.
Čas přemýšlet.
Začala jsem si víc uvědomovat, že nechci dalších několik let jen opakovat to, co už znám, protože je to bezpečné.
Moje práce nebyla špatná.
Jen už mi nedávala to, co jsem od ní potřebovala.
A možná právě tehdy mi začalo docházet, že změna někdy nepřijde proto, že se stane něco hrozného.
Někdy prostě jen jednoho dne zjistíte, že už nechcete pokračovat stejně.
A to může být úplně dostatečný důvod.

A pak přišlo Španělsko

Nakonec jsem se rozhodla přestěhovat do Španělska.
Dnes to může znít jednoduše.
Jenže jednoduché to nebylo.
Měla jsem strach. Opouštěla jsem práci, jistotu i život, na který jsem byla zvyklá.
A zase jsem začínala někde jinde.
Jenže tentokrát už jsem věděla jednu důležitou věc.
Že začít znovu neznamená začít od nuly.
Do Španělska jsem si přivezla všechno, co jsem za ty roky získala.
Zkušenosti z práce.
Jazyky.
Zkušenosti ze života v Belgii.
Lidi, které jsem poznala.
Chyby, které jsem udělala.
A také odvahu, kterou jsem získala už tím, že jsem jednou dokázala odejít do jiné země.
Nic z toho se přestěhováním neztratilo.

Začít znovu neznamená začít od nuly

Myslím, že právě toho se někdy bojíme nejvíc.
Máme pocit, že když něco opustíme, přijdeme o všechno, co jsme si vybudovali.
Jenže ono to tak není.
Když změníte práci, neztratíte svoje zkušenosti.
Když se přestěhujete, neztratíte to, co jste se naučili.
Když začnete něco nového, nejdete tam jako člověk bez minulosti.
Berete si ji s sebou.
A možná právě proto jsem dnes ráda, že jsem se tehdy bála.
Protože strach neznamená, že nemáte něco udělat.
Někdy jen znamená, že vám na tom záleží.
Odvaha podle mě není stav, kdy se nebojíte.
Odvaha je udělat něco i přesto, že ten strach pořád máte.

Co když to jednou budete litovat?

Možná teď sedíte v práci, která vás už nebaví.
Možná máte pocit, že jste někde uvízli.
Možná přemýšlíte o změně, ale pořád si říkáte, že teď není správný čas.
Jenže kdy vlastně ten správný čas přijde?
A kdo vám ho oznámí?
Čekáme často na nějaký velký signál.
Na chvíli, kdy už nebude žádný strach.
Na jistotu, že všechno dobře dopadne.
Jenže taková chvíle možná nikdy nepřijde.
Já jsem taky nevěděla, jak dopadne Belgie.
Nevěděla jsem, jak dopadne Španělsko.
A přesto jsem šla.
Ne proto, že bych měla všechno naplánované.
Ale protože jsem cítila, že už nechci zůstat tam, kde jsem.
A to někdy stačí.
Nemusíte hned převrátit celý život naruby.
Nemusíte dát výpověď, prodat byt a odjet na druhý konec světa.
Možná stačí udělat jeden malý krok.
Něco si přiznat.
Něco začít.
Něco ukončit.
Nebo si jen konečně položit otázku, kterou už dlouho odkládáte.

Kdybych se nebála, co bych vlastně udělala?
Možná na tu otázku nebudete mít odpověď hned.
Já ji taky neměla.
Ale někdy stačí, že ji začnete hledat.
Protože život je zvláštní.
Člověk pořád čeká, až bude mít jistotu.
A přitom jistotu většinou získá až ve chvíli, kdy něco opravdu udělá.
Dnes už vím, že jsem nezačínala od nuly.
Jen jsem pokaždé začínala další kapitolu.
Nejdřív Belgie.
O několik let později Španělsko.
A každá z těch změn mě někam posunula.
Možná tedy není největší otázka, jestli se máme bát změny.
Možná je otázka úplně jiná.

Jak dlouho ještě chceme zůstat tam, kde už vlastně být nechceme?