Kolikrát za den si řekneme, že ještě musíme tohle, potom tamto a pak už si konečně odpočineme?
Jenže ono to „pak“ často nepřijde.
Ráno začneme přemýšlet, co všechno musíme stihnout. Práce, domácnost, děti, nákupy, telefonáty, zprávy, zařídit jednu věc, nezapomenout na druhou. Jednu věc dokončíme a už přemýšlíme nad další.
A večer jsme unavení a máme pocit, že jsme celý den něco dělali.
Přesto si někdy říkáme, že jsme toho vlastně moc neudělali.
Proč?
Protože jsme si zvykli pořád něco stíhat.
Máme pocit, že bychom měli být produktivní. Že bychom měli využít každou volnou chvíli. Když máme půl hodiny času, můžeme přece něco uklidit. Když čekáme, můžeme vyřídit zprávy. Když máme volný večer, můžeme něco zařídit.
A tak se z obyčejného dne stane seznam úkolů.
A pak je tu ještě náš mobil
Možná si ani neuvědomujeme, kolik pozornosti mu během dne věnujeme.
Pípne zpráva. Podíváme se.
Rozsvítí se obrazovka. Podíváme se.
Někdo nám něco napíše. Odpovíme.
Otevřeme jednu aplikaci a za chvíli jsme někde úplně jinde, než jsme původně chtěli být.
A najednou je pryč deset minut. Nebo půl hodiny.
Mobil nám přitom nemusí ani zazvonit. Už samotné upozornění může narušit naši pozornost. A když máme telefon pořád u sebe, je mnohem těžší opravdu vypnout a soustředit se jen na jednu věc.
Možná právě proto bychom si měli čas od času dát telefon stranou.
Vypnout upozornění.
Nechat ho chvíli v jiné místnosti.
A dopřát si čas, kdy po nás nikdo nic nechce.
Co mi pomáhá zastavit se
Když mám pocit, že už toho mám moc a pořád jen něco řeším, pomáhají mi úplně obyčejné věci.
První je odložit telefon.
Nechat ho někde, kde na něj nevidím, vypnout upozornění a chvíli prostě neřešit, kdo mi píše nebo co se kde děje. Člověk si možná ani neuvědomuje, jak často po telefonu sáhne jen ze zvyku.
Pak si třeba udělám kávu.
Nevezmu si ji k počítači, neotevřu u toho telefon a nezačnu vyřizovat další věci. Prostě si ji udělám, sednu si a chvíli ji jen piju.
Někdy mi pomůže jít se projít.
Nemusím mít žádný cíl. Nemusím nikam spěchat. Prostě jdu ven a na chvíli změním prostředí. A když nechám telefon v kapse, je to ještě lepší.
A někdy nepotřebuji ani to.
Stačí mi být chvíli sama se sebou.
Sednout si, nic neřešit a nechat myšlenky jen tak plynout. Nemusím pořád něco poslouchat, sledovat nebo někomu odpovídat.
Právě tyhle obyčejné chvíle mi připomínají, že odpočinek nemusí znamenat celý den nic nedělat.
Někdy stačí jen na chvíli přestat.
Odložit telefon.
Udělat si kávu.
Jít se projít.
Nebo jen být sama se sebou.
Nemusíme všechno stihnout
Neříkám, že nemáme mít žádné povinnosti. Samozřejmě máme. Každý z nás má věci, které musí udělat.
Jenže mezi tím vším bychom si měli nechat i chvíli, kdy nemusíme vůbec nic.
Protože všechno dokončené nikdy nebude. Vždycky se najde další e-mail, další nákup, další uklízení, další povinnost.
A pokud budeme čekat na chvíli, kdy už nebude nic, co bychom měli udělat, možná se nikdy nezastavíme.
Možná tedy není potřeba stihnout všechno.
Možná stačí udělat to, co je opravdu důležité, a zbytek chvíli počká.
A možná bychom se občas měli přestat ptát, co ještě musíme udělat, a začít se ptát, jak vlastně chceme svůj den prožít.
Protože život není jen seznam věcí, které máme odškrtnout.
Nemusíme pořád někam běžet.
Nemusíme být pořád produktivní.
Nemusíme všechno zvládnout hned.
Každý z nás potřebuje někdy zastavit, odložit telefon a být chvíli sám se sebou.
Ne proto, že bychom měli méně práce.
Ale proto, že i my sami jsme důležitou součástí svého života.
Tak si dnes zkuste najít alespoň chvíli jen pro sebe.
Bez telefonu.
Bez povinností.
Bez pocitu, že byste mezitím měli dělat něco jiného.
Jen se na chvíli zastavit.
A být.
A kdy jste naposledy měli chvíli, kdy jste opravdu nemuseli vůbec nic?
